Poselství TGM

První poselství presidenta T. G. Masaryka

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji."

Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova: náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatii do společnosti evropských národů.

Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové všech zemí a sám kladu si stejnou otázku; a přece je to všechno skutečná skutečnost, výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa. Svět rozstoupil se na dva tábory a v hrozném boji zvítězili ti, kteří hájili ideály spravedlnosti — zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím. Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým světem, nad Evropou, Asií, Afrikou a to byl přední cíl pangermánských politiků, označovaný heslově: Berlín-Bagdad. Starý, staletý německý nápor na východ měl býti dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských a celý průběh války a vítězství Německa uskutečňovaly pangermánský plán.

Podmanění evropského východu bylo by mělo za následek podmanění západu a celého starého světa. Ale nový svět, Amerika, vystoupila ze své reservy, nahradila umdlené a rozvrácené Rusko a za nedlouho generál Foch diktoval poraženému Německu a Rakousko-Uhersku podmínky.

Theokratická autokracie podlehla demokracii, spočívající na zásadách humanitní mravnosti. Berlín, Vídeň, Cařihrad hlásaly rouhavé učení, že jejich státy, ve skutečnosti dynastie jsou z boží milosti, ba přímo božím zjevením a nástrojem, stát opírající se o militarístickou armádu postaven jako ideál proti národnosti, výboj a panství nad světem staly se cílem berlínského, vídenského a cařihradského carismu — imperialismu. Pruství, rakušanství a Džingischanství nespojovalo se pouze zeměpisně; je vniterní shoda a příbuznost těchto tří přežitků středověké theokracie.

Proti ní seskupily se moderní demokracie; demokracie nemilitaristické, hájící ideály humanity. Pruský militarism, armáda vojenských specialistů, poražen lidovým vojskem, které teprve průběhem války musilo býti organisováno a ve zbrani vycvičeno; promyšlená příprava Německa a jeho vypočtený útok neobstály. Spojenci, věrni demokracii, prohlásili důsledně právo všech státův a národů, nejen velikých, nýbrž i malých, na samostatnost; president Wilson formuloval vedoucí zásady demokracie, obsažené v americké deklaraci nezávislosti a ve francouzském prohlášení práv člověka a občana. Revoluce zvítězila nad legitimistickou ztrnulostí: všecka moc politická pochází z lidu aneb, jak to řekl Lincoln: z lidu, lidem a pro lid; a president Wilson prohlásil jakožto cíl války osvobození celého lidstva. Proti čtyřem centrálním mocnostem spojilo se celé lidstvo a jestliže celý souhlas národů kdysi považován za důkaz pro jsoucnost boží, souhlas všech národů všech dílů světa v této válce jest důkazem demokratické pravdy. Pruský militarism a jeho spojenci byli a jsou mravně isolováni.

My Čechové a Slováci nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou, museli jsme se rozhodnout proti Rakousko-Uhersku a Německu, a musili jsme vystoupiti, neboť celá naše historie, její obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým. Vybudování našeho státu a jeho udržení proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpení protireformačního násilí způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství pro své nízké hmotné cíle, a naše probuzení, vedené ideou humanity a vyplývající z ní demokracie — osud našeho národa přímo logicky jest spjat se západem a jeho moderní demokracií.

Proto správně a, jak vidíme, k našemu štěstí postavili jsme se od počátku války na stranu spojenců. Pro nás nebylo místa v řadách těch, kteří vrhali se na nás, vedeni barbarským heslem Mommsenů, v. Hartmannů a Lagardeů.

Dovolte mně tu, přátelé, abych podal zprávu o naší zahraniční činnosti. Musím se omeziti na hlavní body, neboť historie čtyřleté té práce je dlouhá a mnohoobsažná; omezím se více na vytčení zásad, spravujících naši práci, než na výklad o jednotlivých akcích.

Mně samému bylo jasno, že nemohu a nesmím setrvati ve službách Rakousko-Uherska. Pravda, s počátku jsem nebyl hned dost rozhodnut k činu; cítil jsem ohromnou odpovědnost, počítal jsem s následky prohry — ale naši vojáci, odpírající službu a vzdávající se spojencům, zločinné odpravy našich lidí, těšících se ze slibu ruského vojevůdce, a vůbec celý ten aparát vídeňského a budapešťského katanství donutili mě k rozhodnutí. Radil jsem se s politickými přáteli jednotlivě, neboť strany byly potlačeny; zajel jsem také do Vídně, abych promluvil se seriosními rakouskými Němci, co vlastně od války očekávají, zejména pro případ vítězství; byl jsem dvakrát v Holandsku, projel Německem a také tam podle možnosti jsem se hleděl informovat. V polovici prosince 1914 odejel jsem do neutrální ještě Itálie a pak do Švýcar. Myslil jsem, že se ještě pokusím o návrat do Prahy, abych podal získané informace, ale už to nebylo možné. Pak zůstal jsem čas v Ženevě a na podzim 1915 odebral jsem se nadobro přes Paříž do Londýna, odkud mohl jsem dojíždět do Paříže. V Paříži zůstali dr. Beneš a generál Štefanik, oddaní, věrní a vydatní spolupracovníci. V loni v květnu musil jsem do Ruska, odkud jsem letos začátkem března přes Sibiř zajel do Japonska, z Japonska do Spojených státův, odkudž po sedmi měsících pobytu, volán naší vládou, vracím se po čtyřech letech jako první president československé republiky.

Divná, nečekaná cesta kolem světa, ve skutečnosti cesta propagační, získávání celého světa spojeneckého pro naši národní věc a pro náš politický program, jehož podstatnou částí bylo rozbití Rakousko-Uherska a tím isolování Německa a donucení, aby konečně se spokojilo svou vlastní národní državou. O to přece běží. Rakousko bylo Německa silnou, ale také slabou stránkou. Organisovali jsme za hranicí všechny naše kolonie emigrantské a zahájili promyšlenou propagandu ústní a publicistickou a činnost diplomatickou. Ale politika a zejména revoluce není možná bez peněz — v tom pomohli naši v Americe a v Rusku. Chci zde důrazně konstatovat, že jsme nevzali od spojencův ani krejcaru — zdůrazňuji to, protože naši odpůrcové mluví o ruských, anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu neužili ani jedné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí — tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím to říci, sotva kdy byla provedena.

Bylo mi jasno, že nestačí propaganda ani revoluce ve vojsku a doma, nýbrž že musíme mít vojsko. Prvé legie vznikly ve Francii a v Rusku; záhy se hlásili dobrovolníci ze všech zemí: z Anglie, Ameriky, Kanady, Afriky, Austrálie. S počátku to byly oddíly malé, ale rostly přílivem zajatců. Zejména to platí o Rusku, kde bylo našich zajatců veliké množství. Historie naší armády v Rusku je historií celého Ruska, alespoň se vývoj Ruska obráží ve vývoji naší armády: zde mohu jen stručně říci, že starý režim Stürmerovský nepřál formování veliké armády; také Kerenský s počátku byl proti nám, až poznal, že jeho ofensiva do značné míry byla provedena našimi třemi pluky a že naši hoši kryli osudný útěk ruské armády. Pochvalné úsudky o chrabrosti našeho vojska od Brusilova, Aleksejeva a jiných, podobně jako od francouzských a italských autorit vojenských, jsou známy. Po mnohých a mnohých pokusech podařilo se zorganisovat celý korpus, — mohu říci bez přepínání, že organisování této armády za nastalé anarchie a za úplného rozvratu ruské armády jest nejlepším svědectvím zralosti nejen našich hochův, ale celého národa, neboť sto tisíc mužů, mužů voličů, to jest značná representační část národa. A armáda v Rusku vzrostla letos jarem na okolo padesát tisíc ozbrojených mužů, druhých padesát tisíc bylo přihlášeno. Tuto schopnost organisační a národní ukázněnost převyšuje pouze hrdinská mysl jejich, jejich láska k svobodě a obětavá věrnost národu. Nemohu Vás nepožádati, abychom tiše vzdali poctu těm padlým našim drahým hochům, těm našim hrdinům v Rusku, Dobrudži, Francii a Itálii a na soluňské frontě, kteří nám připravili dnešní památnou schůzi a celé naše osvobození, a nezapomínejme našich mučedníků habsburgského terroru doma a těch tisícův a tisícův obětí ruského zajetí, těch, již nám umírali na Murmanu, v Turkestaně, všude po širých pláních nešťastného Ruska, neschopného se starat o zdraví našich zajatců. Co zahynulo našich při útěku přes Albanii, — české rovy máme po všech válčících zemích.

A nemohu se zdržeti, abych nevyslovil dík a uspokojení nad chováním a politickým postupem Vaším, přátelé, a celého národa, Čechů a Slováků; snad úsudek můj, jenž jsem nebýval vždy dosti spokojen, má jistou váhu, ovšem podám zároveň důkaz, že ta „svatá" nespokojenost také neškodí.

Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojův a hrdinství, historie sibiřské anabase, — to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí generace! Zde mohu shrnouti jen výsledek. A vedle vojska bojujícího pracovali organisačně mnozí moji spolupracovníci ve všech zemích. Nejvíce práce bylo přirozeně v Rusku — vzdávám tu dík všem členům Odbočky Československé národní rady pro Rusko, a vzpomínám zejména zemřelého generálního sekretáře jejího, Jiřího Klecandy.

Francie uznala prvá, v únoru r. 1916, význam našeho národa pro spojence a Evropu a náš program, a uznala pak prvá Zahraniční Národní radu, zřídila a vydržovala naši armádu ve Francii a později i v Rusku, zachovala se k nám opravdu velkomyslně. Italie byla k nám vždy velmi přátelská, máme tam značnou armádu a uzavřeli jsme s Itálií první smlouvu a dosáhli tím svého uznání; všichni ostatní Spojenci obrátili se potom k nám se vší sympatií, uznala nás Anglie, Spojené státy, Japonsko, Srbsko, Belgie, Řecko a Kuba. Nevím komu, nevím komu bych děkoval napřed. Jest přirozeno, že uznání Anglie a Spojených států, těchto největších spojeneckých mocností, velmi nás posilnilo, jak bylo viděti z chování nepřátelského tábora. Spojené státy poskytly a poskytují nám ze svého bohatství vydatnou pomoc, a máme od nich určité sliby pro budoucnost President Wilson sám věnuje naší otázce velikou a upřímnou pozornost Jsme jemu a všem spojencům zavázáni a mohou na nás vždy počítati, vyjádřím naše city k nim nejlépe slovy premiera dra Kramáře, který mně v prvém radio, které spojilo Prahu s Paříží, uložil „ubezpečit vlády a národy spojenecké naší vděčností a neochvějnou věrností, naše Republika zůstane na vždy spojencům věrnou". Po oficielním uznání nás spojenci prohlásili jsme samostatnost našeho národa a zřídili vládu; národ doma to schválil a svěřil vládu Vám a mně.

Vlastní cíl války a míru je reorganisace východní Evropy a rozřešení východní otázky vůbec. Válka byla pokračováním a dovršením bojův a pokusů o rozřešení východní otázky v širokém slova smyslu. Německý nápor na východ jest obrácen proti pásmu menších a malých národů, sídlících mezi Němci a Rusy, počínajíc od Finů, a končíc dole Řeky, jest to řada 18 malých národů. Pangermanisté hlásali, že malí národové nemají budoucnosti, že historie směřuje k vybudování velkých států; tento názor je očividně nesprávný, neboť od 18. století po dnes vznikla celá řada malých států. Imperialistický pokus Napoleonův se nepodařil, a právě tak ztroskotal imperialism německý, rakousko-uherský i ruský. Malí národové jsou osvobozeni.

Negativní úkol války je dovršen, Evropě nastává úkol positivní, organisovat Východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec. Stojíme na prahu nové doby, kdy celé člověčenstvo pociťuje svoji jednotu. Náš národ přispěti chce s plným vědomím k uskutečnění tohoto velkolepého a vznešeného úkolu svojí hřivnou. Víme, že národové čekají novou, tvůrčí a organisační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.

Bismarck řekl, že ten, kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Označil takto svým způsobem zvláštní světové postavení našeho národa. Jsme nejzápadnější slovanská větev ve středu Evropy a odolali jsme poněmčovacímu náporu Němců na východ. Dnešní vítězství umožnila nám naše národní houževnatost a k tomu země od přírody bohatá. Naše vítězství je také vítězstvím ostatních malých národův, ohrožovaných Rakouskem a Německem. Podobný osud a stejné nebezpečí odkazují nás k úzkému přátelství s našimi sousedy na východě resp. na jihovýchodě.

Navázal jsem za hranicemi se všemi těmito národy, s Poláky, Ukrajinci, Jihoslovany, Rumuny, Litevci a Lotyši, Finy, Řeky a Albánci, přátelské styky. Pokusili jsme se v Americe o utvoření Unie středoevropských národů. Bylo zatím získáno dvanáct národův a jednáni se slibně rozvíjelo. Amerika brala v Unii živou účast; vznikla na jejím základě zvláštní „Společnost pro podporu Středoevropských Národů", která, doufám, platně přispěje k velikému dílu. President Wilson sám Unii a jejím snahám velmi přál, a její úsilí, přispěti k rozřešení problému malých národů, našlo u něho živý zájem.

Nemohu teď než stručně načrtnout naše nejbližší úkoly. Všeobecně řečeno: chceme se sousedy a blízkými národy organisovat styky co nejintimnější.

Sousedství a obdobné dějiny odkazují nás k politickému spřátelení s Poláky. O tom jsem s vůdčími muži polskými jednal mnoho; uvažovali jsme dokonce o federaci, ale řekli jsme si, že v blízké budoucnosti má každý národ mnoho své zvláštní konstruktivní práce a že bude proto lépe, úkoly nekomplikovat; ale vynasnažíme se dospěti k dohodě hospodářské a vojenské. Ta bude ovšem čistě obranná. Jednali jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda je snadná — je to problém vzhledem k velikým úkolům, které nás čekají, celkem nepatrný. V zájmu nás obou je, aby každý z nás byl co nejsilnější. Musím ovšem říci, že způsob, jímž se někteří Poláci snaží zmocniti se našeho území, pokládám za nepřípustný. Napřed musíme zcelit území svého státu a pak můžeme dobrovolně přistoupit k opravě hranic. Doufám, že Poláci toto stanovisko schválí tím spíše, že jejich příklad mohl by nebezpečně nabádat jiné k podobným pokusům proti Polákům samým. Až budou mít Poláci svůj stát ustálený, může se jednat od státu k státu.

S Rumuny jsme pracovali společně, hlavně v Rusku; vyvinulo se mezi námi velmi slibné přátelství. Sám jsem byl v Rumunsku a jednal i s vládou a králem, hlavně o připojení naší armády k Rumunsku, k němuž už nepřišlo. Naskytuje se možnost, že bychom byli sousedy. Uherští Rusíni totiž svými představiteli v Americe předložili nám návrh, že by se stali autonomní částí našeho státu; stejný návrh máme od tak zvaných karpatských Rusů. Neměl jsem ovšem práva věc ujednat, ale vyslovil jsem ochotu k tomuto spojení; není pochyby, podle zpráv, že rusínský lid v Uhrách návrh schválí.

Očekávám, že Rumuni a Jihoslované se shodnou, zejména v otázce Banátu. Nemusím vykládat, že náš poměr k Jihoslovanům je nejsrdečnější, zpečetěný společnými boji, sousedství s Rumuny umožnilo by nám přímější styk. V našich i jihoslovanských politických kruzích je naprosté přesvědčení o nutnosti našeho přímého geografického spojení. Rakouští Němci si teď žádají toto území; ale dokonce z maďarské strany byli nedávno upozorněni, že tam jsou četné chorvatské a slovinské části. Na každý způsob, nemajíce žádných teritoriálních sporů s Rumuny a Jihoslovany, snadno se s nimi dohodneme o intimnějším spojení. Jednal jsem s představiteli obou národův a dohodli jsme se; také Řekové ústy svých vedoucích lidí, zejména Venizela, schvalují tuto dohodu.

Jestliže se urovnají obtíže mezi Jihoslovany a Italy — a máme naději — pak by pangermánská „Mitteleuropa" byla nahrazena sblížením státův od Baltického moře až k Adrii a dále přes Švýcary až k Francii. Byla by to silná ohrada proti Němcům, pokud neopustí svůj výbojný tlak na východ, a zároveň ochrana pro Rusko, takto od Pruska oddělené. A silné Rusko, sjednocené federativně, my všichni a Evropa potřebujeme. Rusko prožívá těžkou krisi. Padl neschopný a degenerovaný carism, podobně jak padl carism berlínský a vídeňský; ale revoluce ruská nebyla a není dost tvůrčí, Rusové nenaučili se administraci, a bez administrace není demokracie. Pochybuji, že Rusko bez pomoci spojenců si brzo dovede pomoci.

Nemohu tyto plány vyložit podrobněji, naznačuji jen směr žádoucího vývoje zahraniční politiky, ale musím tuto skizzu doplniti úvahou o našem poměru k Němcům a Maďarům.

Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, jest území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jej budujeme znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi — to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochopuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali bohužel pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánhvými úspěchy; naši Němci se stali obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelno, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali, a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že r. 1861 spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunováti na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské ukrutnosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenouti, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přes to je přijmeme rádi, jestli se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívati, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji že minority v našem státě budou požívati úplných národních práv a občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by připustila secessi svého jihu. My nikdy nepřipustíme secessi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočarné rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální.

Náš poměr k Německému Rakousku je dán nejen výsledkem války, nýbrž celým naším národním programem. My přece jsme se spojili s Rakouskem a Uhrami a vytvořili jsme Rakousko. My jsme byli perlou Rakouska. Dokázali jsme takto, že bychom s Němci mohli míti přátelské soužití. Ale Habsburkové se nám zle odměňovali. Nemohu vzpomínat celého našeho boje proti Rakousku. Válka dokázala, že jednostranná německá a maďarská politika musila ztroskotat a ztroskotala neodvratně a na vždy. Dualismus dovršil habsburskou neschopnost a falešnost Byl to komplot namířený proti nám v prvé řadě, Rakousko a Uhersko staly se zjevnou organisací násilí, násilí menšiny nad většinou.

Evropa před válkou si toho nevšímala, ale válkou byla poučena o pravém stavu věci a zejména prokoukli ve Francii, Anglii a ve Spojených Státech tu úžasnou faleš Rakouska a maďarské politiky, jevící se v četných pokusech oklamati spojence. Propaganda habsburská a maďarská byla naším vydatným pomocníkem. Ostatně i Němci v říši zkusili Habsburky na vlastním těle. Německo zachránilo Rakousko-Uhersko dvakráte (proti Rusům a proti Italům), ale na konec Vídeň svého spasitele zradila. Ovšem nemravnost berlínské politiky spočívala právě v tom, že se tak úzce spojili s lidmi, jimiž ve svém nitru opovrhovali, a Berlín, třeba že Vídeň vedl, vlivu Vídně podléhal dost často a neblaze.

Není mým úkolem dávati rakouským Němcům rady. Jest přirozeno, že spojení našich zemí s Rakouskem zanechalo mnohé, zejména hospodářské vztahy. Jestliže rakouští Němci zanechají své panovačnosti, jestliže zanechají pangermanských plánů, jestliže k nám budou loyalními a nebudou se míchat do našich záležitostí — pak by byly slušné sousední styky možny a Rakousko by bylo s to, aby si zachovalo samostatnost. Myslím, že zejména obtížný problém Vídně dal by se takto rozřešit nejvhodněji pro Němce samy. Při tom nás ovšem vedou ohledy na naši velikou minoritu ve Vídni.

Náš poměr k Německu upravíme podle toho, jakou ono zahájí politiku. Zachováme se korektně; přejeme si, aby porážka pruského agresivního militarismu byla vítězstvím německého lidu, aby si německý lid zvykl uskromniti se na vlastní národní síly, aby zanechal svojí výbojné politiky východní a věnoval své veliké síly a schopnosti mezinárodní organisaci národův a člověčenstva. To jest mnohem větší a vznešenější cíl, než cíl pangermánský.

O Maďaroch netreba rečí šíriť. Hráli až do rokov šesťdesiatich minulého storočia úlohu skromnú; ale v tom čase uplatnila sa úrodnost' ich pódy a dostali tým pre industriálné časti Rakúska hospodárskej dôležitosti; zároveň pokusili sa využit' Bismarkovej politiky voči Rakúsku a stali sa oddanou avantgardou Nemecka na Balkáne. Feudálna šľachta, podporovaná kapitalistmi, vybudovala umelú budovu štátnu, ktorá sa nárazom vojny tak srútila ako celá umelá stavba Habsburgov. Bolo priamo ne- smyselné, že taký národ, akým sú Maďari, smel tak dlho vykoristovať štyri iné národy,— našich Slovákov, Rusínov, Ru munov a Juhoslovanov. Už Cavour videl správne, že Maďari nevedia rešpektovať slobody iných národov, ač práve sa museli sami bránit proti Nemcom; politicky Maďari ešte po čas vojny žili z prestiže roku 1848, ale falošnosť ich propagandy bola všade prehliadnutá, a dnes vidia spojenci cele jasne, že Maďari majú právo len na svoj národný štát. Prial bych si, aby náš pomer k nim čo najskôr mohol byť upravený rozumne. Maďarské minority budú požívať všetkých občianskych práv. Maďari boli dosť krutí, že hovorievali: Slovák nie je človekom, — my nebudeme im odplácať zlým, chceme len, aby Slovensko v plnom rozsahu malo hranice vhodné pre svoj rozkvet. A to platí také o Rusínoch, hlásiacich sa k nám.

Chci končit Víme, že nedosáhneme našeho národního programu pouze politikou zahraniční, že musíme hlavně pracovat uvnitř.

V tom naše politika podle Havlíčka bude poctivá a rozumná.

V přechodné době vynasnažíme se o zachování pořádku, chceme se věnovat klidné práci administrační. Podstata demokracie je v administraci a samosprávě. Demokracie není panování, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.

Z velebení zemědělství, průmyslu a obchodu musíme věnovat zvlášť pozornost; nastoupíme novou železniční a komunikační politiku. Nové světové poměry, naše spojení se spojenci, nebude jenom politické, nýbrž i hospodářské. Navázal jsem již styky hospodářské a finanční s vlivnými činiteli v Americe, Anglii a Francii. Máme zabezpečenou finanční pomoc spojeneckých zemí; Spojené státy, sám president Wilson, slíbily podporu pro nutné zásobování v přechodné době. Vláda již podala seznam toho, co potřebujeme; žádali jsme jen nejnutnější, protože víme, že potřebují pomoci také druzí. Amerika vydatně pomohla a pomáhá naší armádě v Rusku. Americký červený kříž osvědčuje se přímo vzorně. Vláda a finanční kruhové jsou ochotni pomoci nám půjčkou — sám jsem zatím umluvil menší půjčky, o jejichž ústavním schválení bude třeba se dohodovat.

Ale člověk a národové nežijí jen chlebem; uvědomili jsme si všichni, že potřebujeme převychování. Starost o školu a všecek duševní život vyžaduje nejintensivnější péče. A rozumí se, že zákonodárné orgány musí vytvořit nové, novým poměrům odpovídající zákony. Nezdravé rakušanství musí být důkladně překonáno, opravdová převýchova nestačí k odstranění vnějšností. Vůbec teď máme možnost mnohé plány, posud theoretické, uplatniti prakticky; vyvarujme se překotností, máme času dost, nemusíme mít všechno najednou. Začneme s nejnutnějším a s tím, co umožní a usnadní vývoj další, vývoj organický.

Světové i naše poměry vyžadují pronikavé sociální reformy; demokratická rovnost vylučuje všeliké vykořisťování a panství třídní.

Jsem šťasten, že vidím ženy v tomto shromáždění. Věřím, že ženy se mají věnovati veřejné činnosti jako mužové. Doufejme, že ujednání mírová v Paříži nám zabezpečí trvalý mír. Tím neodpadá starost o národní obranu, naopak musí býti naším úsilím zbudovati všenárodní systém účinné defensivy. K tomu cíli jest nám třeba také úsilné politiky populační. Jsem rád, že ve vládě máme již ministerstvo zdravotnictví. Zkušenosti dlouhé války nutí přímo k péči o tělo a ducha budoucích generací. Ideály Fügnerovy a Tyršovy se právě v naší armádě osvědčily.

Naše armáda z Francie a Itálie se vrací, přál bych si, aby také naši hoši z Ruska mohli brzy přijeti, ale tomu překáží vzdálenost a technické obtíže, nehledě k tomu, že jako spojenci nemůžeme postupováti v tak vážné věci jednostranně. Upotřebíme vojska k udržení a zabezpečení našeho území a pořádku. Naše vojsko je částí spojenecké armády a doufáme, že naši separatisté uvědomí si tento fakt a jeho důsledky, plynoucí z podmínek příměří. Nechtěl jsem, přátelé, podati podrobný program. Předkládám pouze některé vedoucí zásady žádoucí politické činnosti, a pokusil jsem se ve vší stručnosti zachytiti smysl těch hrozných a přece pro nás tak šťastných zkušeností této, doufejme poslední války. Ten smysl dá se vyjádřiti velmi stručně: Chceme všichni jednotlivci i národové, být lidmi! Velké oběti na životech a statcích nevyšly nadarmo. Dosáhli jsme svého cíle. Teď se vynasnažíme, abychom si ho na vždy zabezpečili. Úkol snad těžší než za války. Všichni občané dobré vůle, bez rozdílu stran, náboženství a národnosti mají dánu možnost vybudovati vzorný demokratický stát, jehož úkolem bude starati se o zájmy všeho svobodného samosprávného občanstva.

Páni poslancové — ještě několik slov mně popřejte! Získali jsme si sympatie spojencův a respekt odpůrců svou organisační dovedností a tím, že jsme dovedli udělat a zachovat pořádek. A pořádek musíme zachovat i na dále a za všech okolností.

V našich zemích nesmí býti žádného znásilňování, snažně Vás prosím, přátelé, přispívejte, kde kdo můžete, k uklidnění; nepořádky by nám valně uškodily politicky, zejména Anglie a Amerika by nepořádky nesly velmi nemile. Prosím v tom o Vaši spolupráci velmi snažně.

Přijel jsem do Prahy provázen částí naší zahraniční armády; přesvědčíte se, že jsme to všecko všichni za hranicemi mínili doopravdy, doopravdy až do těch hrdel a statků.

Jsem jist, že bude celý národ milovat ty naše hochy, jako je miluji já. Byl jsem sám antimilitarista a neměl jsem rád rakouského vojska; ale toto naše vojsko neorganisovali jsme z militaristických choutek, nýbrž pro vybojování a udržení svobody a demokracie. A pro tuto obranu musíme míti naše vojsko; bude vážným úkolem těch, komu formování jeho bude svěřeno, vybudovat armádu republikánskou a demokratickou. A demokracie ve vojsku, jako vůbec, nezjedná se pouze odstraněním rakušanství, nýbrž přerodem ducha.

Skončil jsem. — Šťastné a veselé svátky!


Vydáno k osmdesátým narozeninám našeho prvého presidenta v nákladu dvou set výtisků Josefem Hladkým v Hranicích jako třetí svazek jeho edice Prapor. Textová revise dle sněmovních stenogramů Dr. Jar. Malého. Podobiznu presidentovu dle fotografie z roku 1918 provedl heliogravurou Štencův grafický ústav v Praze. Typografická úprava profesora Ladislava Sutnara. Vytisklo Družstvo knihtiskárny v Hranicích písmem John Baskerville na holandském ručním papíru Van Gelder. Číslo výtisku 170

Unaveni politikou?

Odpočiňte si a dopřejte svému namáhanému tělu kvalitní zdravotní matrace za jedinečné ceny.

Nabídka práce

Národ sobě vyjadřuje názor